Všichni mí,

máme posledních pár hodin na to, uvědomit si, že všichni kolem nás za něco stojí. Nebo to předstírají ... nebo s pocitem, že nestojí za nic, hrabou po pás zalezlí v popelnicích, vyndavají zbytky sušenek, drobí na chodníky. 

A slétnou se holubi s velkými díky, ve sněhu se otiskují drápky malých nožiček. Cestičky kolem pána z popelnice mají jasný důvod.

Máme pár hodin na to poděkovat kamarádům za to, že když naše světlo zhasíná, škrtají jednu sirku za druhou, aby nás zachránili. Pak připraví nám řadu cest a dají nám vybrat. A když se pro žádnou nerozhodneme, zkusí nás vzít jinudy.

Ještě pár hodin se můžem rozhodnout, jestli v něčem pokračovat nebo se nechat zamotat na řetízáku svého bytí, roztočit a se zavřenýma očima někde seskočit. Pak vstát a s hlavou i krokama zamotanýma chvíli nejistě jít, upadnout a vstát, zabloudit, vrátit se, nevrátit se. Ale s tím, že určitě se to srovná.

Pár hodin na sebe můžeme být pyšní, naštvaní, můžeme se milovat, ztácet obavy, nalézat jistoty ... 

... pár hodin a pak ještě celý život.

Havrani?

Venku se zhasíná, tma padá na chodníky, leze do oken, do lahví s vínem. Tma a černota, krkavci, lační hosté. Osm jich posedává a vyhlíží pána, jež za okamžik vstoupí do neznáma.

Neznámo kde a kdy.

28.11.2014; 17,03; La Grand Bazar

Cizí písně, tajné mapy, cesty, vrány, pěšinky ... 

kudy? kam? a pán je rázem děsně malinký.

B l b o o o o o s t !  Pán se nedal, byl všem úžasným neznámým společníkem. Možná uvnitř zmatený, ale vážně hráč.

Převeliké díky Lucce, Brianovi, Hance, Kubovi, Zuzce, Ladě, Ireně, slečně v černém, dámě v bílé čepici, že to na minutu rozsvítila a zejména Mládkovi .... za to, že to dal, že pokud měl chuť to třeba chvilku vzdát, že to neudělal. Že prostě šel, byť možná s tím, že někde to skončit musí.

Dál díky podporovatelům, jež o všem věděli, ale bylo jim zakázáno přijít. Protože co by to bylo za narozeniny, kdyby tam oslavenec někoho znal.

O projektu

Přípravy byly zahájeny slavnostním přípitkem týden předem a následným takřka tříhodinovým nočním blouděním s jediným jasným cílem - najít pro Mládka hvězdy. 

Jak to na začátku vypadalo jen a jen díky Alexovi slibně, tak to na konci jen kvůli němu nedopadlo. Ale nutno uznat, že nebýt jeho, tak jsme se zasekli už po dvaceti minutách po přípitku a možná bysme doteď prohledávali smrkový kořeny. Je to pašák.

Kdo se expedice "Hvězdy pro Mládka" zúčastnil, ten přežil - psů včetně. Kdo chyběl, tak je nám jasný, že fakt nemohl, ač wants. Péťa wants vždycky.

Takže když jsme se po několikáté ztratili - ale poznejte v lese a v noci, snad i v novu, že jste se ztratili.... takže - když jsme usoudili, že jsme se možná ztratili, tak se zas tak moc nestalo, protože jsme bezva parta kamarádů, co drží při sobě a když jeden řekne:" Joooo, tady už to poznávám!" tak ostatní mu normálně věří a následujou. Jednou, dvakrát, pak už ne. 

A takhle možná končí velká spousta kamarádství. Sklerotik je svými přáteli zrazen, ponechán napospas vlkům a Mládkovým nenalezeným hvězdám. Les plný skřítků má nového nájemníka, les plný skřítků nemá nového nájemníka, kamarádům se zželelo - jsou opravdoví. A báječní.

A moc moc jim děkuji, že absolvovali se mnou výpravu sice s jediným jasným, zato nejistým koncem. Že mě v lese nenechali smutnou a samotnou, a že dopadlo to po týdnu tak černě, jak jsem si představovala.