Havrani?

Venku se zhasíná, tma padá na chodníky, leze do oken, do lahví s vínem. Tma a černota, krkavci, lační hosté. Osm jich posedává a vyhlíží pána, jež za okamžik vstoupí do neznáma.

Neznámo kde a kdy.

28.11.2014; 17,03; La Grand Bazar

Cizí písně, tajné mapy, cesty, vrány, pěšinky ... 

kudy? kam? a pán je rázem děsně malinký.

B l b o o o o o s t !  Pán se nedal, byl všem úžasným neznámým společníkem. Možná uvnitř zmatený, ale vážně hráč.

Převeliké díky Lucce, Brianovi, Hance, Kubovi, Zuzce, Ladě, Ireně, slečně v černém, dámě v bílé čepici, že to na minutu rozsvítila a zejména Mládkovi .... za to, že to dal, že pokud měl chuť to třeba chvilku vzdát, že to neudělal. Že prostě šel, byť možná s tím, že někde to skončit musí.

Dál díky podporovatelům, jež o všem věděli, ale bylo jim zakázáno přijít. Protože co by to bylo za narozeniny, kdyby tam oslavenec někoho znal.

O projektu

Přípravy byly zahájeny slavnostním přípitkem týden předem a následným takřka tříhodinovým nočním blouděním s jediným jasným cílem - najít pro Mládka hvězdy. 

Jak to na začátku vypadalo jen a jen díky Alexovi slibně, tak to na konci jen kvůli němu nedopadlo. Ale nutno uznat, že nebýt jeho, tak jsme se zasekli už po dvaceti minutách po přípitku a možná bysme doteď prohledávali smrkový kořeny. Je to pašák.

Kdo se expedice "Hvězdy pro Mládka" zúčastnil, ten přežil - psů včetně. Kdo chyběl, tak je nám jasný, že fakt nemohl, ač wants. Péťa wants vždycky.

Takže když jsme se po několikáté ztratili - ale poznejte v lese a v noci, snad i v novu, že jste se ztratili.... takže - když jsme usoudili, že jsme se možná ztratili, tak se zas tak moc nestalo, protože jsme bezva parta kamarádů, co drží při sobě a když jeden řekne:" Joooo, tady už to poznávám!" tak ostatní mu normálně věří a následujou. Jednou, dvakrát, pak už ne. 

A takhle možná končí velká spousta kamarádství. Sklerotik je svými přáteli zrazen, ponechán napospas vlkům a Mládkovým nenalezeným hvězdám. Les plný skřítků má nového nájemníka, les plný skřítků nemá nového nájemníka, kamarádům se zželelo - jsou opravdoví. A báječní.

A moc moc jim děkuji, že absolvovali se mnou výpravu sice s jediným jasným, zato nejistým koncem. Že mě v lese nenechali smutnou a samotnou, a že dopadlo to po týdnu tak černě, jak jsem si představovala.